Ženy v popkultuře - naše zrcadlo, někdy naleštěné a jindy značně pokřivené. Jedno však mají vždy společné: opakují se, a to poměrně často. Charakterové tropy jsou typy postav, které vznikají nadužíváním určitých vlastností, a tak se stalo, že na filmovém plátně pravidelně vídáme "dívku od vedle", "femme fatale", " manic pixie dream girl" nebo " tomboye". Pokud chcete vědět, co se pod těmito názvy skrývá, podívejte se na "první část" mého miniseriálu o popkulturních stereotypech.

Dnes bude opět řeč o ženách, respektive o tom, jak jsme na filmovém plátně reprezentovány. V čem nás mohou naše tropy inspirovat nebo poučit, kde jsou jejich temné stránky a jsou pro nás vůbec ještě zdravé?  Tady je 6 typů ženských postav v popkultůře

SPECIÁLNÍ HOLKA

Speciální dívka je nesolená rýže. Je to Popelka 2.0, Bella Swan ze Stmívání, Johnny Baby z Hříšného tance, snadno stravitelná, všemi akceptovatelná, na první pohled zcela průměrná vanilková panna, pro kterou výjimečný sexy muž naprosto ztratí hlavu. Pokud jste někdy přemýšleli, proč se celý fiktivní svět točí kolem postavy, která není nijak zvlášť zajímavá, odpověď je vlastně docela jednoduchá. Speciální dívka apeluje na naši přirozenou touhu být považováni za výjimečné kvůli tomu, kým jsme. Tato postava vlastně musí působit jako jedna z milionu, aby se s ní každá konzumentka mohla identifikovat. Je krásná, ale nevybočuje z řady. Je neohrabaná, nejistá nebo se dokonce před mužem svých snů ztrapní. Přesto vysílá zprávu, že "není jako ostatní dívky". V jejím příběhu jsou ženy kolem konvenčně atraktivní, stylové, sebevědomé, vždy upravené, oblíbené nebo jinak nadané. Ona, šedá myška, s ženským kolektivem silně kontrastuje, protože je tichá, nenáročná, ale také hloubavá a trochu tajemná. Problém speciální dívky je v zásadě ten, že celá její identita je křehkým konstruktem postaveným téměř výlučně na jejím vztahu k neobyčejnému muži. Její " mimořádné kvality" totiž dokáže odemknout pouze jeho předurčená láska, bez níž nikdy nebude úplná nebo doopravdy výjimečná. 

Samozřejmě, že tato postava je panna, protože tělesná čistota je univerzálním znakem nevinnosti, dobroty a laskavé ženské energie, schopné zahnat jakoukoli temnotu v dotyčném muži. Předobrazem tohoto tropu je Panna Marie, obyčejná, skromná a pokorná žena, která však byla zbavena prvotního hříchu a vyčleněna ze zbytku lidstva do zvláštní kategorie. Samotný Bůh si ji vybral ze všech ostatních, aby přivedla na svět jeho syna, a proto musí i speciální dívka ztratit panenství pouze s jedinečným hrdinou. Trop tak rámcuje ženu jako "nehodnou", pokud není nevinná, a podkopává její nezávislý postavení. 

Speciální dívka se však často objevuje v příbězích, kde tento muž představuje archetypální monstrum, které demonstruje temné stránky mužnosti, jako je hněv, násilí, agrese, sebedestruktivní chování nebo sukničkářství. Ačkoli se může zdát, že ona zde tahá za kratší konec, ve jménu svého panenského archetypu a matriarchátu dokáže muže vyvést z jeho temné pochmurné existence, dokonce vyléčit jeho zjizvenou duši. Jedině ona v něm totiž vidí něco, co jeho okolí, a dokonce i on sám, přehlíží. Její magnetická neodolatelnost koneckonců pramení i z toho, jak se mužský protagonista vnímá jejíma očima. Díky ní je ještě víc jedinečný. Akorát že dnes tento scénář najdeme hlavně v pohádkách pro děti. Mnohem častěji je speciální dívka v obráceném garde jako někdo, kdo neustále potřebuje zachraňovat. Ztrácí tak veškerou svou výše zmíněnou " soft energy" sílu a kompetence, přičemž děj podvědomě propojuje výjimečnost s viktimizací. Některé tituly pomocí této postavy normalizují či idealizují nezdravé chování a výrazně problematickou vztahovou dynamiku. Speciální dívka se stává obětí love bombingu, citové manipulace, izolace či různých jiných predátorských praktik, které jsou mladým divačkám prezentovány jako moderní romantika.

Speciální dívka nás sice může inspirovat k hledání vlastní výjimečnosti a posilování měkké, pečující ženské síly, ale zároveň varuje před nedostatkem charakterizace. Ženská postava bez vnitřního konfliktu, hlubších motivací a autentických potřeb, jejímž jediným životním cílem je milostný vztah, není plně rozvinutá ani zajímavá. Je to jen jakási bezduchá představa narcistického muže o dokonalé panenské manželce. 

VTIPNÁ “TLUSTÁ” HOLKA

Ženy s nadváhou bývají v popkultuře zobrazovány jako varovný příběh, jakási antiteze populární štíhlé hrdinky, která do puntíku splňuje nastavené ideály tělesné krásy. Avšak protože tlustá žena je " selhala" v jejich naplňování, je svým okolím šikanována. Stává se terčem posměchu, ale také odporu, nezřídka lítosti. Ovšem zde přichází trop, který obraz plus-size ženy na filmovém plátně narušuje pomocí humoru. Takzvaná " funny fat girl" je pro mnohé symbolem sebepřijetí a opravdové sebelásky, která otevírá dveře k autentickému, svobodnému prožívání. Taková postava je ohledem svého zevnějšku sebevědomá, a proto nechápe, proč se ostatní také nechtějí vymanit z uvězňujícího tlaku přizpůsobit se cizím očekáváním. Jelikož její ego není křehké, dokáže svým trýznitelům snadno vyrazit zbraně z rukou. Vždycky je ochotná se zasmát sama sobě dřív, než to udělá někdo jiný. Má hlasitou, výstřední, vtipálkovskou a převážně sarkastickou osobnost. Pionýrem tohoto tropu byl takzvaný " Mammy stereotyp", zobrazující plus-size ženu tmavé pleti - zpravidla komornou, služku nebo pěstounku se selským rozumem a ostrovtipem. Později se tróp přetvořil ze submisivní veselé mateřské figury na obraz silné, smyslné a atraktivní černošky, která neztrácí chuť žertovat, ale není tu pro ničí pobavení.

Nepřekvapivě se zvykne zábavná tlustá holka na plátně považovat za krok vstříc akceptaci různých tělesných tvarů a tzv."body positivity", na rozdíl od starých zkostnatělých přesvědčeníí, že by se měla za svou váhu stydět.

Přečtěte si také: Tohle dělá každý sitcom: 5 stereotypů ze sitcomů

Tohle všechno je ale pravda pouze napůl. Pořád se projevuje klišé, že žena musí být buď krásná a štíhlá, nebo chytrá, nebo alespoň vtipná. Dokonce i v mnoha současných dílech se nesmějeme s ní, ale na ni, přičemž děj vnímá tělo samotné jako zdroj vtipu. Objevuje se ve scénách, které parodují obžerství, když do sebe bez sebekontroly cpe jídlo. Když se zrovna nemotá kolem plného talíře, vidíme ji jako panovačnou matronu, která postrádá sex-appeal, ale paradoxně disponuje vysokým libidem. Pronáší sexistické řeči nebo uvádí muže do nekomfortních situací. Je společensky nešikovná, otravná nebo zoufalá po pozornosti. Toto uchopení postavy ji na míle vzdaluje od tradiční představy ženskosti, protože všechny něžné květinky zadupe hrubostí, drzostí a černým smyslem pro humor. Někdy je však právě žertování formou coping mechanismu, kterým maskuje svou vnitřní nejistotu nebo vztek. Navíc v naprosté většině příběhů vystupuje jako vedlejší postava s praštěnou podzápletkou pro vážnější hlavní linii konvenčně atraktivní štíhlé hrdinky. Toto posiluje přesvědčení, že tlustí lidé by se neměli brát vážně, resp. že taková postava nepřispívá k ději ničím smysluplným. Nakonec je to jen komediální odlehčení

Na rozdíl od muže ve stejné pozici se na ni vztahuje dvojí metr. Tlustý muž může vystupovat jako hlavní romantický hrdina, ale o tlusté ženě se to říci nedá, protože je desexualizovaná. Často skončí s mužem, který pro ni není ideální, ale spokojí se s minimem. V rámci společenského konsensu se musejí její romantické aspirace krotit, protože "tlustá žena si přece nemůže vybírat". Na rozdíl od svého mužského protějšku, který je víc než jen číslo na váze, je ona svou velikostí přímo definována. Existuje malé procento titulů, které zobrazují ženy s nadváhou na plátně s větší empatií a ohledem na lidskou diverzitu. Přesto se jejich příběhy stále točí téměř výlučně kolem váhy. Taková reprezentace následně ovlivňuje nejen to, jak plus-size ženy vnímány společnost, ale i to, jak se vidí ony samy. Navzdory tomu všemu dává tróp v jistém smyslu alespoň částečně hlas těm, které jsou marginalizované, přehlížené nebo šikanované. Zároveň je to jako vztyčený prostředníček všem, kteří jim říkají, co by měly nebo neměly dělat se svým tělem.  

DRAGON LADY A LOTOSOVÝ KVET

Východoasijská žena v západní popkultuře je již dlouho pronásledována dvěma stereotypy. Jde skutečně o dva různé tropy, které však mají něco společného, a sice rasismus a hypersexualizaci. Lotosový květ označuje postavu, která je tichá, submisivní, poddajná a vždy ochotná jakkoli vyhovět či potěšit bílého hrdinu. Zvykne se jí říkat také " China doll" (čínská panenka) nebo "Geisha girl", přičemž disponuje hyperfeminní, téměř dětskou nevinností. Navzdory tomu se nezřídka ocitá v pozici sexuální pracovnice, otrokyně nebo válečné zajatkyně. Je také obrazem ženské křehkosti a jemnosti, ale na rozdíl od speciální dívky není sexuálně nezkušená, právě naopak. Děj ji často vykresluje jako trofej "válečné nevěsty" - sexuálně servilní domácí puťku, která je jakousi náhražkou manželky amerického vojáka na východě. Je objektem jeho aktuální touhy, ale mnohdy nahraditelným a jednorázovým. Lotosový květ zůstává v přízni pouze do té doby, dokud vyjadřuje poslušnost, podřízenost a nedostatek individuality. 

V klasických příbězích, jako je Miss Saigon nebo Madama Butterfly, se však opakuje úplně stejný vzorec. Americký "Yankee" se během svého pobytu na východoasijském frontu zamiluje do místní ženy a je to na první dobrou osudová láska . Jenže když se voják vrátí domů do Ameriky, na svou "exotickou" milenku rychle zapomene a ožení se se slušnou, poctivou Američankou. Lotosový květ na svého amerického Romea stále čeká, a protože se s ním stihla otěhotnět, nemá vlastně moc na výběr. Tohle souvisí s fenoménem zvaným military- sexual complex. Jedná se o formu sexuálního vykořisťování žen na vojenských základnách po celém světě. Od historických "utěšitelek" druhé světové války v Japonsku přes vietnamské a korejské " tábory odpočinku" armádních příslušníků až po současný fenomén sexuální turistiky. 

Armáda hraje v obchodě se sexem první housle, přičemž v minulosti byli američtí vojáci ve východoasijských konfliktech svými nadřízenými přímo vybízeni k tomu, aby svou frustraci, stres nebo nenávist vůči nepříteli směřovali na místní ženy. Na Západě však kinematografie tento vztah zromantizovala a prezentovala jako tragickou love story. I když o lásku vůbec nešlo. Na fiktivní zápletce Miss Saigon nebo Madama Butterfly by nebylo nic špatného, kdyby nevyjadřovala ohromnou nerovnováhu moci. Podporuje totiž fantazii o bílém zachránci - bohatém muži ze Západu, který přišel chudou asijskou dívku zachránit, a ona by měla být šťastná, že si vybral právě ji. Zároveň to podkopává mužnost Asiatů, kteří jsou v těchto typech příběhů desexualizováni. Vzniká tak dojem, že jedinou přijatelnou romantickou variantou pro hrdinku je americký nebo evropský běloch. Obojí posiluje mýtus, že Asiaté musí být pokorní, mírní a krotcí. 

Jenomže tyto karty míchá trop zvaný Dragon Lady. Dračí dáma je násilná svůdkyně, která je pravým opakem Lotosového květu. Nevystupuje jako pasivní trofej, která má být zachráněna, ale aktivně využívá svého agresivního sexappealu k naplnění vlastních sobeckých cílů. Bývá nesmírně krutá, stoicky disciplinovaná, pragmatická, lstivá, manipulativní až sadistická. Obvykle se vyskytuje v roli antagonistky a svou sílu demonstruje také prostřednictvím tradičních asijských bojových umění. Její "zloba" je však obvykle povrchní a ve starších dílech absentuje příběhové pozadí či jasné uvěřitelné motivace. Slouží jako prostředek k posouvání zápletky nebo jako dehumanizovaná překážka pro hlavního hrdinu. Publikum je vedeno k nesympatiím a Dračí dáma končí poražena, potrestána nebo mrtvá. Daný trop je také taktéž důsledkem historického kontextu, a sice diskriminace Asiatů, která akcelerovala s imigračními vlnami v 19. století. Strach a předsudky, že přistěhovalci připraví Američany o práci a jejich ženy přenášejí pohlavní choroby, se manifestovaly v raném Hollywoodu. Dračí dáma je nebezpečná a nepředvídatelná zároveň, přičemž využívá sex jako zbraň a snadno dostává muže do zranitelné pozice. Strach z jinakosti se zde ovšem mísí se vzrušením z neznámého. 

Lotosový květ i Dračí dáma jsou předmětem mystifikace a fetiše. Obě mají auru "exotičnosti", kterou podtrhují folklórem inspirované kostýmy a líčení. Nejsou však kulturní reprezentací, ale spíše karikaturou. Obě jsou žádoucí, ale každá svým způsobem obávaná. Zatímco Dračí dáma je zjevně smrtícím padouchem, Lotosový květ je hezká hračka, která se nebrání podřízenosti, ale stále je to žena druhé kategorie, vojenská nevěsta, kterou hrdina pravděpodobně nepředstaví své matce jako plnohodnotnou polovičku. Oba tropy jsou dnes považovány za velmi problematické, ale pravdou je, že v případě Dračí dámy nemusíme všechny charakteristiky nutně eliminovat. Ambice, kontrolu nad sexualitou nebo vůdcovské kvality může obsahovat i postava s emocionální hloubkou a propracovaným příběhem. I když zaškrtne některou z kolonek daného tropu, může si získat naši přízeň. Pod chladným zevnějškem totiž skrývá motivaci, uvěřitelný rozpor a emoce, s nimiž se můžeme dokonce ztotožnit.

COOL GIRL

Ani ona není jako ostatní dívky. 

Je to jednorožec a každý muž alespoň trochu věří, že někde opravdu existuje. Impulzivní, svobodomyslná, rozpustilá, dokonce trochu chlípná a bez zábran. Je pro každou legraci, miluje fotbal, zná hudbu vašich oblíbených kapel, cituje hlášky z filmů, sleduje Formuli 1, ale ne proto, aby okukovala jezdce, vyzná se v autech a pamatuje si statistiky sportovců. Bez otravných poznámek si objednává nezdravé jídlo a pivo, fandí tvrdému alkoholu, ale nic z toho jí nikdy nedělá problém. Má smysl pro humor a je to váš bro v sukni. Ze všeho nejdůležitější je, že tento pohodový temperament přichází v dechberoucím sexy balení. Ale pozor, je inteligentní, bystrá nebo úspěšná. Dokáže být přitažlivá bez námahy, probouzí se krásná jako obrázek, nepotřebuje make-up, láduje se chipsy, ale nepřibere, nepotřebuje cvičit, nepoužívá kosmetické přípravky, netráví čas přemýšlením o módě, ale vždy zvolí perfektní outfit. Její osobnost je nenáročná, snadno se s ní vychází, nedělá scény, nesnaží se nic měnit, nikdy se nerozčiluje, a hlavně se nezakládá na realitě

Cool girl je popkulturní mýtus o ženě, která navenek i vnitřně odráží ideál konkrétního mužského protagonisty. Proto se její vlastnosti a zájmy mohou lišit podle toho, co daný hrdina považuje za "cool". Vždy je však podporující partnerkou, povzbuzuje muže v cestě za jeho cíli, a přestože je zběhlá ve všem, co ho baví, nezastiňuje ho. Ironií je, že velkou část toho, proč je pro muže tak žádoucí, je její schopnost nebýt závislá na jeho pozornosti. Jenže ona je. Spisovatelka Gillian Flynnová ve své pozděj sfilmované knize Gone Girl (Zmizelá) z roku 2014 odhalila Cool Girl jako extrémně problematický model. Jde totiž o svazek mužských fantazií, které scénáristé zakořenili v popkultuře a nastavili nový nedosažitelný standard.

Je to kritika mužů, kteří ji ztvořili a věří, že jednoho dne vstoupí do jejich každodenní rutiny. Zároveň je to kritika žen, které ji přivedly k životu svým vykalkulovaným chováním a snahou napodobit něco, co je fiktivní. Touha po bezproblémové partnerce totiž vystavuje ženy tlaku, neustále předstírat a potlačovat svou individualitu i autentické já. Avšak právě příběh Nicka a Amy je důkazem toho, jak jsou oba v pasti falešných ideálů. Nejenže ani jeden z nich nikdy nedostane to, po čem touží, ale díky všemu tomu divadlu kolem, nemá pár sebemenší šanci vzájemně se hlouběji poznat a navázat smysluplné spojení. V dlouhodobém vztahu má cool girl svou expirační dobu. Když Amy přestane bavit hrát tuto hru, trpí, protože muž, kterému obětovala svou identitu, si hledá cestu k nové cool girl v nekonečném kruhu nenaplněných očekávání. 

A tím to nekončí, protože po cool holce přichází cool manželka, cool matka, cool babička, cool teta a tak dále. Není divu, že ženy už začaly mít celého toho festivalu přetvářky plné zuby. Celebrity, které si tuto falešnou image osvojily, se dostaly pod palbu kritiky a fenomén "pick me" girl se stal novou urážkou pro cool girl 2.0. Trop se začal spojovat se ženou, která je paradoxně posedlá mužským uznáním na úkor ostatních žen. Daná postava je totiž " v pohodě" jen dokud je pasivní. Nechce, aby si byli muži a ženy rovnocenní, pouze požaduje, aby byla ona brána jako výjimka - jedna z těch dobrých. Snaží se zapadnout do mužského světa i za cenu shazování jiných ženských tropů, upjatých intelektuálek nebo ultraženských postav. Vysmívá se ženám, které žijí ve své hlavě, starají se o svůj veřejný obraz, mají sklon být senzitivní nebo v nouzi. Nemá pro jiné ženy čas ani respekt, a jestli dnes něco opravdu není cool, pak je to ženská nesolidarita. Jenom pro zajímavost, psychologové tvrdí, že téměř každá žena si v životě projde fází "pick-me-cool girl", a to především, ale ne výhradně, v období dospívání. Jde tedy o projev určité nezralosti, nejistoty nebo obtíží objevit a přijmout své pravé já, což je charakteristické zejména pro mladé lidi. V rámci osobního růstu bychom však z této fikce měli eventuálně vyrůst, a když už, tak si ji užít maximálně v kině. 

ŠÍLENÁ BEJVALKA

Existuje antický mýtus o ženě jménem Médeia, která se zamilovala do hrdiny Iásona natolik, že by pro něj udělala cokoli. Velká láska však kvetla jen do té doby, než Iásón v touze po moci vyměnil Médeiu za jinou, lepší partii. Rozhořčená žena se však rozhodla pro hořkou odplatu a nevěrného muže potrestala tím, že zabila jejich společné děti. Tento mýtus porozchodového šílenství se objevuje v kultuře již po staletí. Mexická La Llorona, kvílející žena, bílá paní nebo čínská Oiwa je obvykle pomstychtivá manželka, zrazená nehodným manželem. Ustanovuje myšlenku, že žena po ukončení vztahu inklinuje ke ztrátě zdravého rozumu nebo intrikuje s cílem pomstít se za každou cenu. Je noční můrou každého muže, protože přichází bez varování, aby zničila všechny jeho šance na šťastný život bez ní. Často se v příbězích objevuje jako paranormální entita - doslova i metaforicky duch minulého vztahu, který nemůže najít klid kvůli nějaké nevyřešené křivdě. 

Může být strašidelnou a nebezpečnou sociopatkou, ale také otravnou komickou hysterkou nebo zlomenou depresivní postavou v psychické tísni. Ať už máme před sebou jakoukoli její verzi, společným znakem je, že jde o problém, který je potřeba eliminovat. Ať už se snaží chlapa získat zpět, nebo ho pověsit za koule do průvanu, utvrzuje to představu, že ženy jsou citově zainteresovanější a závislejší na romantických vztazích než muži. A to přesto, že to sociální výzkumy opakovaně vyvracejí. Zároveň se stereotyp bláznivé ex používá jako "důkaz", že ženské pokolení je emočně nestabilní, zejména v hraničních situacích, kdy reagují přehnaně. Navzdory tomu, že pohádky, mnohé mýty, a dokonce i skutečné historické události nám naznačují, že i muži po rozchodu překračují hranice příčetnosti. Stačí si vzpomenout na Jindřicha VIII., který dal šesti svým manželkám kopačky tím, že je popravil. 

Šílená ex je hnána žárlivostí a chová se iracionálně. Dnes však mnoho příběhů demaskuje její šílenství a varuje před lehkovážným zesměšňováním osoby, kterou přemohly duševní potíže. Příliš dlouho jsme tento trop používali jako urážku a odmítali si připustit, že dotyčná žena je jednoduše zraněná nebo upřímně traumatizovaná. Je to jakési společenské stigma. Když už se on pohnul dál, měla by se i ona. Bohužel ne každý dokáže zpracovávat negativní pocity podobnou mírou a stejným tempem. Dotčené ego tak reaguje dětinsky, malicherně nebo agresivně. Takové postavy jsou na plátně poháněny konkrétní pečlivě vybudovanou ideou lásky, a čím více se život odchyluje od vytouženého snu, tím méně jsou schopny připustit si realitu. Ukazuje se, že příliš úzká, omezující popkulturní představa o úspěšném vztahu může být pro psychickou stabilitu značně škodlivá. Šílená bývalka je tak často nevyhnutelným dědictvím cool girl perzony. Právě ve výše zmíněném díle Gillian Flynnové vidíme, že vyčerpávající vytěsňování skutečné osobnosti ve prospěch žádoucího, ale nedosažitelného ideálu dohnalo Amy k citové otupělosti a deviaci. V tuto chvíli se šílená bývalka mění v zákeřnou, krvelačnou, manipulativní a vypočítavou mrchu.

Děj ji však nijak neobhajuje, přesto divákovi nabízí novou perspektivu - její perspektivu. Ta může být znepokojivá, ale také srdcervoucí a smutná. Ve starších titulech je totiž diváky zcela nepochopena. Tvůrci vykreslují danou postavu v určitém světle. To ji tlačí reagovat v konkrétních situacích způsobem, který se jeví jako šílený. Dobrým příkladem je Janice ze seriálu Přátelé, která je prezentována jako nesnesitelně dotíravá, ale faktem je, že Chandler a jeho kamarádi jí opakovaně provedli opravdu hnusné věci. Kromě toho, že se jí všichni za jejími zády posmívali nebo ji ponižovali, Chandler sám nepřetržitě vyhledával a podněcoval její romantický zájem, aby ji pokaždé odkopnul nebo ztrapnil. Nakonec k ní neměl ani tolik úcty, aby se dospěle přiznal, že o ni nemá zájem, a vymyslel si směšnou historku o stěhování do Jemenu. Problémem však z nějakého důvodu vždycky byla Janice. T

Přečtěte si také: Zlý hoch nebo Himbo: 6 mužských stereotypů v popkultuře

ento trope nakonec vlastně odvádí pozornost od chování mužských postav, které mohou být stejně manipulativní, sobecké, necitlivé nebo emocionálně nedostupné. Jeho novější verze více pracují s otázkou péče a diagnostiky duševního zdraví, čímž se otevírá prostor pro diskusi o tom, proč vlastně "bláznivá ex" v popkultuře existuje.